„Jak si můžeš být tak jistá, že když budeš jako všichni ostatní, budeš šťastná?“ Šepot tišší než dech, jeho dech na mém krku, jeho ústa na mé kůži. Napadně mě, že jsem možná opravdu umřela. Možná mě ten pes kousl a regulátor mi obuškem prorazil hlavu a tohle všechno je jen sen - zbytek světa se rozplynul. Je tu jenom on. A já. My dva.
„Jiný způsob neznám.“ Nevím, jestli jsem skutečně otevřela ústa, jestli ta slova slutečně říkám, ale jsou tu, vznáší se tmou.
Alex řekne: „Já ti ho ukážu.“
A pak se líbáme. Tedy, alespoň si myslím, že se líbáme - viděla jsem to jen párkrát, letmé polibky se zavřenými ústy, na svatbách a formálních událostech. Ale tohle je úplně jiné, než co jsem kdy viděla, než co jsem si kdy představovala, o čem jsem snila. Tohle je jako hudba nebo tanec, ale mnohem lepší než obojí dohromady. Alexova ústa jsou pootevřená, takže pootevřu i svá. Jeho rty jsou jemné, stejný jemný tlak jako ten tichý, neodbytný hlas v mé hlavě, který stále dokola opakuje ano.
Žár uvnitř mého těla se stupňuje, vlny světla se vzpínají a lámou a mně připadá, že se vznáším. Jeho prsty se proplétají s mými vlasy, pak mi sklouznou na krk a na ramena, a moje ruce bezděčně najdou jeho hruď, přejíždí po jeho žhnoucí kůži, po jeho zádech, lopatky jako andělská křídla, hrana jeho čelisti, jen lehoulince zarostlá vousy - všechno je tak nezvyklé a zvláštní a tak nádherně, lahodně nové. Srdce mi v hrudi buší tak silně, až to bolí, ale tahle bolest je dobrá, jako když se na podzim nadechnete a vzduch je studený a listí začíná na okrajích rudnout a ve větru je jen nepatrně cítit kouř - jako konec a začátek zároveň. Alexovo srdce pod mou dlaní tluče v odpověď jako ozvěna mého srdce, jako by spolu naše těla takhle komunikovala.
A mně je náhle všechno tak neuvěřitelně a směšně jasné, až mám chuť se rozesmát. Tohle je to, co chci. Tohle je ta jediná věc, kterou jsem kdy chtěla. Všechno ostatní - každá vteřina každého dne před tímhle okamžikem - před tímhle polibkem - neznamená vůbec nic.
Když se Alex konečně odtáhne, jako by mi na mozku ležela tlustá peřina, tlumící šum mých myšlenek, všechny moje otázky. Jsem šťastná a klidná jako hluboký, chladný sníh. Zůstalo jen jediné slovo. Ano. Odpověď na všechno.
Vážně se mi líbíš, Leno. Teď už mi to věříš?
Ano.
Můžu tě doprovodit domů?
Ano.
Uvidíme se zítra?
Ano, ano, ano.
*****
Já tuhle knížku miluju, je úžasná a ten styl.. Lauren Oliver a její psaní mi chybělo. A zítra bude (doufám) recenze. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za projevenou podporu nebo kritiku, obou si vážím.