Autor: Cat Clarke
Nakladatelství: NAVA
Počet stran: 244
Anotace
Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá středoškolačka Grace, která se probudí v bílém pokoji a poslední, na co si vzpomíná, je to, jak byla vyvedena z místního parku, kam přišla, aby spáchala sebevraždu. Rychle jí dochází, kdo je její věznitel. Je to Ethan. Kromě nábytku, oblečení a jídla, jež jí pravidelně nosí, nenechal v pokoji nic jiného než tužky a papír, aby mohla psát. Je tak donucena znovu se vracet ke všemu, na co chtěla navždy zapomenout.
Můj názor na knihu
Grace nanáší na papír všechno, na co chtěla zapomenout, všechno, proč to udělala a její myšlenky jsou přerušovány jedině Ethanem a bílým pokojem. Graciny zápisky jsou rozděleny na dny, ze začátku píše víc o tom, proč je v tomhle pokoji, více o přítomnosti, více o Ethanovi, ale postupně se noří stále hlouběji a hlouběji do své minulosti a její úvahy jsou přerušovány jen krátkými větami o tom, co se děje teď. Musím říct, že tahle kniha mě úplně pohltila. Nečekala jsem od ní skoro nic, ale tohle předčilo všechno, co jsem očekávala. Nad knihou jsem musela neustále přemýšlet. Celou dobu je v příběhu cosi nevyřčeného a až na konci se vlastně všechno dozvídáme. Celou dobu jsem tedy byla příjemně napnutá a sbírala všechny možné důvody, proč.
Co se týče hlavní hrdinky Grace, docela jsem si ji oblíbila, líbilo se mi, jak se vyjadřovala a jak psala, i když nepsala o ničem pěkném. Grace umřel táta, její máma se o ni nezajímá a jediné co má je svou nejlepší kamarádku a přítele Nata. Co ale když zradí i ti? Grace své problémy řešila sebepoškozováním. Prostě když se řízla, pocítila pocit zadostiučinění, pocit úlevy. Ještě nikdy jsem podobnou hlavní hrdinku v knížce nepoznala, a tak to pro mě bylo něco nového, ale svým způsobem se mi to líbilo (ne žádným úchylným :D ). Koho jsem nechápala byla Sal, její nejlepší kamarádka. Všechno by bylo jinak, kdyby jí pořád něco nezamlčovala. To stejné bylo s Natem, který vlastně pořádně nevěděl, co chce. Ale největší neznámá celé knihy byl Ethan, kterého jsem nepochopila vůbec, až na konci mi to došlo.
Kdybych měla říct, co se mi na Jako v pavučině líbilo nejvíc, byl by to ten konec, o kterém tady pořád mluvím. :D Ten mi úplně vyrazil dech. Nic podobného jsem vůbec nečekala, ani trochu. Vážně, už jenom kvůli tomu konci si stojí za to tuhle knihu přečíst.
Takže když to shrnu, Jako v pavučině je se mi moc líbila. Kromě toho, že je kniha dost krátká, tak jsem na ni nenašla jedinou vadu. Čekala jsem něco jiného, ale jsem ráda, že to autorka nakonec pojala takhle, že by to klidně mohla být pravda. A tak dávám...
5/5
Zdroje: http://weheartit.com/search?utf8=%E2%9C%93&ac=0&query=razor&commit=
http://www.nava.cz/
Pekná recenzia.
OdpovědětVymazatTo vyzerá zaujímavo, ešte som o knihe nepočula 8)