Autor: Dagmar Hilarová
+ Bronislava Janečková, Evžen Hilar, Hana Benešová
Žánr: Autobiografie
Nakladatelství: Fragment
Datum vydání: 2012
Počet stran: 96
Anotace
Neuvěřitelný příběh o
osudu české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové, která jako
patnáctiletá strávila dva roky v terezínském ghettu. Knihu vydala pod
svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekman, která si autorství
neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj
rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar
Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém
jazyce, jak si to vždy přála.
Pár slov k obálce
Obálka téhle knihy je skvělá. Židovská hvězda a na pozadí ostnatý drát, oboje v šedých barvách. Dokonale a přitom stručně vyjadřuje náladu příběhu.
Holandská obálka
O autorce
Dagmar Hilarová (26. březen 1928, Praha - 1. červenec 1996, Praha) byla
česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro
děti. Za svůj život publikovala pře 60 knih a přispívala do více než 60
časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků.
Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro
děti. Její verše vyšly ve francouzštině, holandštině, němčině,
angličtině, maďarštině a drobná próza v esperantu. V pražské Viole byla uvedena
tři pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s československým
rozhlasem.
V letech 1943-1945 byla Dagmar Hilarová internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ této knihy. V knize použitou, zhudebněnou báseň Chléb na gramofonovou desku nazpíval národní umělec Karel Berman.
Můj názor na knihu
PERO
MĚ TENKRÁT NEPOSLALO
SALVU
ZA NIMI
BYLO
JEŠTĚ MLÁDÍM ROZSKŘÍPANÉ
ALE
UŽ PLNÉ VZDORU
Kniha, o které právě čtete, je autobiografií jedné
ženy, která byla jako patnáctiletá deportována do koncentračního tábora
v Terezíně a přežila ho. Jako jedna z mála. Jedna z tisíce.
Víte, vždycky jsem se tématu druhé světové války podvědomě vyhýbala. Říkala
jsem si, že přece vím, co se stalo a že jsme se to učili ve škole. Ve škole nás
ale učili letopočty, názvy bitev a počty obětí. Před touhle knihou a jedním
výletem jsem ani vzdáleně netušila, CO se také stalo za druhé světové.
Ač
to zní paradoxně, zdá se mi život nádherný. I tady, za hradbami a dráty, svítí
slunce.
Kniha Nemám
žádné jméno je neuvěřitelně emotivní a autentická. Autentická proto, že je
seskládána z deníkových zápisků Dagmar Hilarové, která v té době byla
dospívající jako já a přesto nežila ani trochu jako já. Víte, až při čtení
nečeho takového si skutečně uvědomíte, co se dělo, čeho byli lidé
schopní a že to není vůbec dávno. Mně osobně je tahle autobiografie o to
bližší, protože jsem v Terezíně sama byla. A nebyl to školní výlet,
v bývalém ghettu jsem strávila celý víkend. Nikdo, kdo tam nebyl, nemůže
pochopit, jaké to tam je. Jaké to je tam být, jíst, spát a slyšet všechna ta
zvěrstva, která probíhala nejen v Malé Pevnosti. Celou dobu té exkurze
jsem se jakoby permanentně třásla a vydrželo mi to i pár dní po návratu domů.
Koneckonců se mi třásly ruce i při čtení téhle knihy.
Matky
odtrhli od dětí a ženy od mužů.
Kolem téhle autobiografie je ale více, než by se
zdálo. Oficiálně je ve světě totiž považována za její autorku holandská
spisovatelka Miep Diekmannová, která tvrdí, že tuhle knihu sestavila z neucelených
deníkových zápisků paní Hilarové. Tímhle výrokem začala honba za pravdou pro
dva rozhlasové dokumentaristy, kteří nakonec shromáždili dostatek důkazů a
svědectví o pravém autorství, že celý tenhle jejich příběh připojili ke knize. Přesto
je ve světě tahle kniha stále prodávána pod jménem Miep Diekmannové, která na
své verzi vzniku knihy stále trvá. Nemám
žádné jméno je tudíž pro autorku dvojnásobná bolest – vzpomínání na
koncentrační tábor a ukradené autorství.
Taková
jsi ty, lásko, dokážeš změnit ráj v peklo a peklo v ráj.
Hodnotit tuhle knihu je nemožné, protože jak můžeme
hodnotit něčí vzpomínky? Proto je tohle určitě nejtěžší recenze, jakou jsem kdy
musela napsat. Celou dobu jenom mačkám Delete a snažím se své pocity a dojmy napsat lépe. Nakonec tedy
napíšu jen, že tahle kniha pro mě byla neskutečně silným zážitkem, na který si
budu pamatovat do konce života. Podle mě by si měl každý přečíst něco takového
a nezavírat oči nad tím, co bylo, a co by se už nikdy nemělo stát znovu. Víte,
fikce je krásná věc, ale my žijeme v realitě.
A
to je konec pohádky, kterou jsem si sama nevymyslela.
…/…
Tímto bych chtěla srdečně poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.
Tuhle knížku bych si chtěla strašně přečíst
OdpovědětVymazat